Nečekané setkání v Singapuru
Je leden 2009 a my jsme při expedici jejímž hlavním cílem byl national park kaman negar v Malajsii, přistáli dopoledne na obrovském singapurském letišti Chamti international. Letiště leží východně od centra a má výborné spojení s centrem města metrem. Využili jsme samozřejmě této dopravy. Překvapením bylo, že mě do metra nepustí s coca-colou zakoupenou v Macdonaldu. Policajt mě vrátil z vstupu do metra zpět do suterénu. Vysvětloval jsem, že ji hned vypiji, ale vůbec se mnou nechtěl diskutovat. Úzkostně si v Singapuru hlídají čistotu. Například ve vlacích je zakázáno konzumovat alkoholické nápoje a žvýkat. Žvýkačku tu nekoupíte v žádném obchodě. Pořádek je však nutné dodržovat jako jinde ve světě. My jsme však na ulicích viděli i „vajgly“, krabičky od cigaret, papírky. Celkově mimo metro, to tak přehnané nebylo. V Singapuru jsme byli jednu noc. Spali jsme ve čtvrti Little India v průměrném hostelu Inn Crowd. Prohlédli jsme si ostrov Sentora, podmořské akvárium a navštívili jsme delfíní show. Nadzemní dráhou jsme se vrátili do stmívajícího se centra moderního velkoměsta. Moderní centrum mě uchvátilo. Mrakodrapy jsou našlapané těsně vedle sebe a rozevírací okna v těchto obrech nám nabízely nádhernou podívanou. Musel jsem se na chvíli usadit na trávník a pozoroval jsem lidi a život pulzující mezi majestátnými mrakodrapy. Širokoúhlost mého fotoaparátu mi neumožnila celistvě vyfotit nabízející se panoramata. Po krátkém odpočinku jsme všichni dostali hlad. Po chvíli hledání jsme našli food centrum, kde jsme se pěkně a v klidu pojedli speciality místní kuchyně. Musím jenom chválit. Několikakilometrovou procházkou jsem zakončil první den v Singapuru. Ostatní už bolely nohy, a tak zvolili cestu metrem. Druhý den jsme se rozhodli, že popojedeme vstříc našemu hlavnímu cíli a tím je Malajsie. Velkoměsta mám rád, ale pouze na krátkou dobu. Pozoruji v nich díla minulých i současných stavitelů a fotografuji život lidí. Druhý den jsem jako vždy vstal časně ráno. Na cestách si vždy rád přivstanu. Je zajímavé, pozorovat začátek dne místních obyvatel, což je rozdílné v různých koutech světa. Mám zásadu, že chci mít dlouhý den. Všichni, kdo se mnou cestují, to vědí. Toto ráno jsem vyšel z hostelu na snídani a cestou, necelých 500m za rohem hostelu jsem našel krásnou historickou budovu zasazenou mezi běžnými domy. Probíhaly tam ranní rituály. Okamžitě jsem došel pro ostatní a všichni jsme nenápadně pronikli dovnitř. Nikdo nás nevyháněl a dokonce mi dovolili fotografovat. Někteří s námi komunikovali, jiní nás pozorovali jako exoty. Postupně se s námi někteří vyfotili. Prostředí bylo nádherné ::::::::::::::::::::: . Po raním uklidnění jsme se vydali na cestu do Malajského města Johor Bahru. K cestě jsem použil průvodce Lonely Planet. Ten byl 2 roky starý, a tak čísla busů nesouhlasila. Podle mapy jsme zvolili cestu metrem k hraničnímu přechodu. Byla možnost vystoupit na dvou stanicích, ale ani jedna nekončila přímo na hraničním přechodu. Rozhodli jsme se tedy, že vystoupíme ve stanici Kranji. V poloprázdném čistém metru nás čekalo asi 10 stanic do výstupu. Sedíme, pozorujeme lidi a bavíme se mezi sebou. Najednou nás čínsky vypadající mladík zdraví „Dobrý den“. Odpovím mu „Dobrý den“ a Romča se snaží komunikovat anglicky a tak se ptá „Do you speak czech“? Mladík se začne přehrabovat v deskách, vytáhne český rodný list a začne vyprávět.